Černobyl: Na místo zkázy

Kdybyste nevěděli, v jaké lokalitě se nacházíte, kdybyste neviděli sem tam značky s radioaktivním symbolem, kdyby občas někde nebyly dráty nebo polorozpadlé budovy, byla by to vlastně docela příjemná procházka divokou, podzimním sluncem prozářenou, přírodou.

Kdyby…

Vydat se do Černobylu a Pripjati ve stejném roce, kdy v televizi běží seriál o jaderném výbuchu tamtéž, vypadá trapně. Nás k tomu ale nedohnal seriál, nýbrž náhoda. Chtěli jsme jet s Ľubomírem už roky předtím, a nakonec to vyšlo až letos v říjnu, v roce 2019, třiatřicet symbolických let po havárii. Přišla nabídka Liberecké školy fotografie, a my se vydali spolu s pár dalšími lidmi „tam“.

Hnala nás samozřejmě zvědavost, touha vyfotografovat některá místa, i možnost projít si areál sice s průvodcem (bez toho nelze), ale po vlastní ose bez turistických nájezdů. Ľubomír má navíc vzděláním k jaderné energetice blízko, takže důvody byly jasné.

Naše skupina čítala celkem šest lidí. Nás dva, ředitele fotografické školy v Liberci Šimona, spolužáka Maxe, který byl zároveň zprostředkovatelem této cesty, a Pavla se synem Ondrou, který se ale jako nezletilý nesměl výpravy do „zakázané zóny“ Černobylu účastnit. Sešli jsme se večer na letišti v Kyjevě, odkud nás čekala nejdříve cesta do třísettisícového Černigivu, kde jsme měli zajištěné dvoudenní focení v opuštěné chemičce a kdysi tajném vojenském objektu.

Domluvený taxík přijel na letiště v Kyjevě, kde jsme se všichni postupně sešli, kolem dvacáté hodiny. Před námi byla přibližně dvou a půl hodinová cesta hustě zamlženou krajinou. Přesto uběhla, s ohledem na venkovní podmínky, relativně rychle, a my stihli v místním non-stopu nakoupit i stravu na další den. Až na víno. Ve zdejším městě totiž, úderem 22 hodiny končí prodej alkoholu až do rána. Flamendři v Černigivu nemají šanci, pokud se nepředzásobí. Po krátké poradě nás Max rozvezl po ubytování, a nám nezbylo, než jít s očekáváním věcí příštích, spát.

Náš pobyt trval od středečního večera do pondělí. Na sobotu byla plánovaná exkurze do Černobylu. Dva dny předem jsme věnovali průzkumu a focení zmíněné chemičky, města a hangáru, jak jsme pracovně nazvali druhý objekt, v němž prý v dobách Sovětského svazu a studené války probíhal utajený výzkum.

Černigiv býval v dobách SSSR průmyslové město s mnoha výrobními závody. Jedním z nich byla i továrna na výrobu umělých nití, rozlehlý průmyslový areál, který dnes chátrá. Po rozpadu SSSR postupně přišla o odbytiště a zkrachovala. Dnes má padesát různých majitelů, kteří se nemohou dohodnout, co s areálem dál. Do jedné z výrobních hal jsme díky Maxovi získali přístup a mohli zdokumentovat onu skomírající rezavou krásu. Pozůstatky strojů, patra se saunou, skříňky s částmi pracovních mundůrů, zažloutlé fotky rodin i obnažených žen, zbytky chemikálií v policích, kde vedle sebe stály piksla od másla a prášek nejasného složení, nebo společenská místnost s uschlými květinami a agitační nástěnkou… jak jsme prostupovali patry, utvářel se v nás všech přibližný obraz toho, jak asi fungovala výroba i jak zde existovali zaměstnanci.

Po celodenním focení se mě zmocnil zvláštní pocit. Co to tu vlastně dokumentujeme? Rozpad impéria, konec továrny na nitě nebo kus jedné dlouhé a podivně se vyvíjející historie? Všechno dohromady.

O den později zažívám podobný pocit znovu. Focení tentokrát i s modelkou Lenou v tzv. 5 závodě Radiozávodu, což byl, jak nám prozradil Max, utajený objekt postavený ve vojenském areálu v lese, kde v horních patrech probíhaly celkem běžné práce – převážně montáž součástek, aniž by zaměstnanci věděli, o jaké součástky jde, a v podzemí se kompletovala zařízení pro vesmírný výzkum. Tam už smělo jen pár vyvolených. Dnes skelet budovy připomíná spíš obří hangár, a nedaleké betonové sloupy mezi stromovím jako by odkazovaly na antické památky. Symbolika rozkladu je všudypřítomná.

Jedeme, ale…

Cestovat individuálně do černobylské oblasti lze jen na zvláštní povolení. Museli jsme dlouho před cestou dodat ofocené pasy, jelikož každého individuálního zájemce prověřují důkladně ukrajinské bezpečnostní složky. Vše nasvědčovalo tomu, že budeme mít exkluzivní možnost projít si části, které ostatním zůstávají skryté.

Večer před dnem D ovšem zaznělo: STOP! Údajně kvůli někomu ze skupiny. Nikdo netušil, kdo se stal oním „nežádoucím“, nicméně bylo jasno. Sami se do místa katastrofy nedostaneme. Max nakonec narychlo domluvil exkurzi s místní „cestovkou“, a my, za příplatek, mohli jet. Ale až v neděli. S trochu protáhlými obličeji, protože jsme se stali součástí asi pětadvacetihlavého davu, nicméně když už jsme na Ukrajinu kvůli tomu cíli jeli, přece nezůstaneme před pekelnou branou stát.

Vjezd, kovová brána, která je součástí oplocení přes sedm tisíc kilometrů čtverečních celkové plochy areálu, rozhodně nepůsobí nijak depresivně. Už chybí jenom veselé fáborky na plotě, a z místa největší jaderné havárie se stane něco jako zábavní park. U žlutých stánků se suvenýry totiž vyhrává ryčná hudba, a většina lidí si tam rozhodně nějakou „památku“ koupí. Třeba rovnou celý oblek nebo plynovou masku. Nejvtipnější ze sortimentu je červené triko s bílým nápisem Chornobyl, imitující písmo Coca Coly. Kupujeme ho. Když už černý humor, tak pořádně.

Přesto protáčím oči v sloup, kde je nějaká pieta?! V duchu se peru se smíšenými pocity. Na jedné straně samozřejmě toužím vidět místo katastrofy, na straně druhé jsem naštvaná na sebe, že přispívám k téhle komedii. Když to srovnám s Bejrútem, kde jsme s Ľubomírem putovali po rozstřílených částech města, a lidé i vojáci nás velice zdvořile prosili, abychom toho moc nefotili, že je to pro ně smutná připomínka temných časů… Jenže jsem tady, a v tom autobusu se vezu spolu s ostatními.

Před vstupem dovnitř dostáváme po kontrole pasu povinnou „pomůcku“ – kovový hranol na šňůrce, připomínající trochu píšťalku, který si věšíme na krk. Po chvíli máme jasno: skrze tu „píšťalku“ budeme hlídaní, abychom nechodili jinam, než nám dovolí.

Trasa areálem je v zásadě daná. Existuje několik různých okruhů, delší i kratší, nebo vícedenní. My měli k dispozici jeden den a velmi rychlé tempo. Dva průvodce, muže a ženu, která nám v angličtině přednášela místy až komicky působící výklad, kdy sama sobě kladla otázky, na které si současně zpěvavým hlasem odpovídala. O některých odborných nepřesnostech nemluvě.

Před první zastávkou jsme obdrželi instrukce: nejíst, nepít, nekouřit během celého pobytu v areálu. Nabídku dozimetrů naše pětice zdvořile odmítla. V ruce potřebujeme foťák, ne pípající měřič. Víme, kam jsme přijeli, a pokud bychom měli být doopravdy vystaveni radiaci, tak nás měřič neochrání. Ostatním strojky pípaly jako blázen, a tak jsme o zvukovou kulisu nepřišli. Ale stačilo nahlédnout na displej u průvodce, abychom si trochu ujasnili pojmy i dojmy: 0,002 mSv jsou z hlediska zdravotního rizika skoro nic. Slabší než třeba rentgen paže. Smrtelná dávka je 8 Sv, poloviční sedá přežít pouze při okamžitém zahájení léčby.

Nešlapej na mech, radí mi Max. Údajně právě mech spolu s houbami zachycuje nejvíce radioaktivních prvků. Váhám, a většinou mechové polštářky prorůstající bývalá náměstí a chodníky přeskočím. Přece jen, pro jistotu.

S Ľubomírem, Maxem, Šimonem a Pavlem se snažíme zachytit místa, kam jsme vpuštěni, pokud možno bez lidí, a občas, když se průvodce nedívá, nahlédnout i do prostor domů, kam se nechodí. Ještě před pár lety bylo možné panelové domy v Pripjati procházet, nebo dokonce vylézt na střechu, od roku 2012 platí zákaz. Domy jsou v dezolátním stavu, a to poslední, oč by zdejší úřady, a nakonec i sám „účastník zájezdu“ stáli je, zřítit se spolu s domem. Opatrnost a respekt jsou zcela na místě.

Zalissya

První zastávka. Rozpadající se rodinné domky uprostřed trouchnivějících kmenů, pomalu zarůstající barvínkem, s modrobílými fasádami a starosvětskými střechami působí pohádkově strašidelně. Zelenomodré šero občas prosvícené paprskem dodává scenérii až kýčovitě ilustrativní kouzlo. Původní městečko o třech tisícovkách obyvatel, které je z celé uzavřené oblasti nejvíce vzdálené od elektrárny. Kdysi s vlastní školou, nemocnicí a velkým kulturním domem. Lidé, kteří odtud byli nuceni v důsledku havárie odejít, odcházeli asi nejdéle ze všech. Vzhledem k více než dvacetikilometrové vzdálenosti od místa havárie nejspíš neměli pocit, že se jich nějaké ohrožení týká. Dnes vše pohlcuje příroda a vytváří fascinující, byť tísnivě působící kulisu.

Rychle vcházím do jednoho z domů. Je tam šero, opatrně našlapuji, přece jen si nejsem jistá podlahou, ani stropem. Máme na všechno strašně málo času. Odměřují nám ho na stopkách. Jako by to byla nějaká hra. Bojovka, kdo rychleji uloví trofej a poběží dál.

Dívám se po na zemi rozházených věcech, po odlupujících se tapetách a zapomínám na odměřený čas. Než začnu tisknout spoušť, myslím na obyvatele toho domu. Kdo to byl, kolik jim bylo, byly tu i děti? Nebo starousedlíci? Kdy odešli? A žijí ještě někteří z nich dodnes? Některé ženy, dnes osmdesátileté stařenky, se prý i přes nedoporučení vlády, vracejí zpět. Ne přímo sem, ale blízko. Do vesnice Černobyl.

Mateřská školka v Kopači

Tak trochu bez pocitů vstupuji spolu s ostatními do objektu bývalé mateřské školky. Vzhledem k tomu, kolik komentářů jsem už předem četla na sociálních sítích, jak je to tady všechno naaranžované, a jak vlastně ani nemá smysl sem jezdit… Pravdou je, že při srovnání fotografií, které jsme pořídili my, a které pořídil někdo jiný jindy je evidentní, že s věcmi v objektu se hýbalo, že hračky jsou na jiných místech. Ale při pohledu na fotky agentur pořízených těsně po katastrofě mám najednou pocit, jako by byly s těmi našimi identické. Aniž bych si chtěla něco namlouvat, nemám pocit, že by mě někdo šidil. Dojem ponurosti a smutku rozhodně nemizí.

Ostatně, aranžované nebo ne, jak moc to ubírá na faktu, že sem nic netušící rodiče ty děti ráno po výbuchu přivedli, že se tak dělo i další dny v době, kdy radiace a radioaktivní spad ještě stále dosahovaly vysokých hodnot? Jak moc to ubírá na faktu, že mnoho z těch dětí i jejich rodičů nejspíš předčasně zemřelo nebo si nese zdravotní následky dodnes jen proto, že vyšší místa se snažila výbuch v nedaleké elektrárně zatajit a tvářit se, že se nic nestalo? Kolik uběhlo hodin nebo dní, než se vůbec začalo s evakuací? Těm dětem tehdy byly třeba dva, tři, čtyři roky. Dnes, pokud žijí, jim je maximálně necelých čtyřicet. Mohly vůbec vést normální život?

Z téhle obce, kde lidé žili už přede dvěma sty lety, kromě školky a obecního úřadu nezbylo nic. Kopači je 4 km daleko od elektrárny, a její osud byl havárií zpečetěn. Obyvatelé byli evakuováni, a dřevěné domy strženy. Zapomeňte. Dnes zde zbyla pouze zvlněná krajina – kopce navršené na zbytcích těch domů. Pod každým kopcem jeden. Snad.  

Pripjať

Přijíždíme do kdysi největšího a nejvíce osídleného místa v oblasti. Do panelového města, které bylo jako progresivní chlouba SSSR v roce 1970 zakládáno pro padesát tisíc obyvatel. Po jeho vybudování v něm bydleli převážně mladé rodiny zaměstnanců černobylské elektrárny v průměrném věku kolem třiceti let. Dnes je to město duchů. Kdysi velkolepě pojatá náměstí a prostranství, se sportovním stadionem, restauracemi, nemocnicí, obchodním a kulturním centrem, bazénem, lunaparkem, který měl být slavnostně otevřen na 1. máje. Nikdy nebyl. Atrakce, aniž by kdy povozily nějaké dítě, rezavějí přes třicet let, a postupná degradace betonu chátrajících staveb dokazuje sílu přírodních živlů.

Jako bych slyšela sotva zachytitelnou ozvěnu. Mrazivý šum zpočátku nenápadného chaosu v dosud poklidném městě, které se probouzelo do dubnového rána po katastrofě. Možná si sousedi při cestě do práce vyprávěli o tom, co viděli v noci. Ne z mostu, dnes nazývaného most smrti. Spíš z oken svých domovů. Možná se v tu noc někdo vracel domů z návštěvy, z kina nebo šel z práce. Z elektrárny. Někteří možná už ráno pociťovali první příznaky nevolnosti a slabosti. A jiní odcházeli jako každý den za svými povinnostmi. Evakuace začala více než 24 hodin po havárii.

Duga

Součástí areálu, a naší poslední zastávkou v zapadajícím slunci je OTH radar Duga 3 o výkonu 10 MW. Dílo, které nikdy – asi se dá říci naštěstí – nenašlo plné uplatnění. Bylo posměšně nazývané ruským Datlem. Při zapojení vysílalo na krátkovlnných rozhlasových pásmech a vydávalo specifický zvuk, který rušil vysílání, letectvo i radioamatéry. Tak byl i odhalen. Vybudování tohoto radaru stálo tehdejší Sovětský svaz 7 miliard rublů, tj. dvakrát tolik co elektrárna Černobyl! Jeho cílem bylo doslova odposlouchávat celý svět. Duga zjednodušeně „viděla i slyšela“ i za roh. Ovšem ne tak docela, při spuštění se mj. ukázalo, že signály ruší polární záře. Dnes bez užitku rezaví, a stává se tak tragikomickou a současně děsivou připomínkou toho, kam až jsou schopné zajít ideologické války kombinované fanatickým přesvědčením o vlastní síle a nadřazenosti. Samotná stavba je ale uměleckým dílem svého druhu a její konstruktéři zasluhují obdiv. I přes veškeré neduhy, které monstrum odsoudily k zániku.  

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *