Černobyl: Na místo zkázy

Kde jsem byl a co jsem dělal ve dnech, kdy nad námi kroužil radioaktivní mrak?

Ľubomír

Byl jsem studentem 4. ročníku Katedry jaderné fyziky a techniky SVŠT v Bratislavě. O havárii jsem se dozvěděl až v průběhu května ve škole. Měli jsme předmět Dozimetrie a ochrana před účinky radiačního záření. Na cvičení jsme měli přinést libovolné materiály, u nichž jsme měli měřit jejich případnou radioaktivitu. Donesl jsem tvrdý sýr z Prioru, přibližně půl kilogramu ementálu, jiný spolužák hlávkový salát, a podobně. Při měření, vyšlo najevo, že všechny potraviny vykazují hodnoty mnohonásobně překračující hygienickou normu. Vedl nás tehdy docent Topolský, který tvrdil, že naše měřící postupy jsou nesprávné, respektive naše měřící zařízení vykazují nepřiměřené chyby. Nařídil nám změnit měřící soustavu, i měřiče radiačního záření. Přes veškeré pokusy však radioaktivní záření naměřené zejména na zmíněném sýru a salátu téměř tisíckrát překračovaly hygienickou normu. Následně jsme museli podepsat prohlášení, že jsme měřili nesprávně, námi změřené výsledky že nekorespondují s realitou, a po určitém čase nám bylo doporučeno, abychom tvrdili, že jsme vůbec nic neměřili. Pro mě osobně však pokus jenom potvrdil poznatek, že hlávkový salát, který je jednou nejrychleji rostoucích zelenin a sýr, vyrobený z čerstvě nadojeného mléka, do sebe dokážou vstřebat velice rychle obrovské množství radionuklidů, které se k nám dostaly z onoho radioaktivního mraku. Sýr jsem pochopitelně nesnědl a začal se na delší dobu vyhýbat i ostatním výrobkům podobného typu.

Šimon

O Černobylu jsem se dozvěděl jako šestnáctiletý kluk jednak z Hlasu Ameriky, který táta a potažmo i já poslouchal. Chtělo by se mi říct z úst Maríny Havranové, ale to je už jen touha pubertálního chlapce. A potom z šeptandy po městě. Vzpomínám si, jak ke mně přistoupil v samoobsluze rodinný kamarád Igor Semiginovský a nabádal mě, ať nakoupím konzervy s mlékem a jinými tovary, tak jako on, protože všechno jídlo je kontaminované. Ve svém věku jsem se ovšem o budoucnost a kontaminaci nestaral. Že je to průšvih, jsem tušil. Jenže současně i to, že se mu nevyhnu, a tak jsem trávil svůj čas ve skalách a přirodě. Až v Černobylu jsem si uvědomil, za co vše může komunistický prolhaný režim. Ne, že bych je někdy měl rád, nebo je obhajoval. Přirovnal bych to k zájezdu do Osvětimi. Teprve tady to vše zaklapne do drsné reality.

Max

Narodil jsem se 29. dubna 1981 v Černigově. V době výbuchu mi tedy bylo bez tří dnů pět let. V ten den jsem si pravděpodobně hrál s ostatníma klukama venku. Pamatuji se, že jsem měl tehdy radost z oslav 1. máje. Centrem města šel slavnostní průvod, všichni byli svátečně oblečení a měli úžasnou náladu. Rodiče se o havárii dozvěděli až kolem 10. května. V druhé půlce května mě pak s mým bratrem odvezli na jih Ukrajiny na Krym, do města Novoezjornoe. Pro mě to tehdy bylo poprvé, co jsem viděl moře, a naučil se plavat. Na podzim jsme se vrátili domů, a já zůstal v Černigově až do svých šesnácti let.

Pavel

Ten den byla sobota, já musel být jako puberťák u rodičů na víkend na venkově, přes týden jsem byl na internátu. Žil jsem ve spořádané socialistické rodině, a vše protikomunistické bylo pro mne jen štvavá propaganda. Den po výbuchu se asi ve zprávách nic neobjevilo, to až ty další dny, a já nechápal, co by mohlo být špatně. Vzpomínám si, že Waldemar Matuška v té době říkal, „houby letos sbírat nebudeme. Všichni víme proč…“ A já nevěděl. Pak se začalo mluvit o radiaci, ale u nás prý nic hrozit nemělo. Potom se objevily zprávy, že radiace už poklesla. Já pořád nevěděl, o čem mluví a zodpovědně se připravoval na své budoucí zaměstnání.

Nikola

Upřímně si vybavuji jen matné vzpomínky. Vím, že se o havárii mluvilo. Mezi lidmi tajně a šeptem, v televizi oficiálně a stručně. Žila jsem v Liberci, což oproti relativně svobodnější Praze bylo poměrně tuhé město. Informaci o tom, že o nic nejde a ve vzduchu se nic škodlivého nenachází, si vybavuji poměrně přesně, protože jsem jí uvěřila, a vesele nad obavami části mého okolí mávala rukou. Žila jsem si v rámci možností život bezstarostného teenagera, a teprve až když už oficiální informační embargo nešlo udržet, jsem trochu víc zpozorněla. Jenže bylo jaro, a mě daleko víc zajímala zábava a blížící se konec prvního ročníku střední školy než fakt, že by nám mohlo hrozit zdravotní riziko. Dneska se ptám sama sebe, jak nám soudruzi mohli tak lhát. Není to naivní otázka, ideologie jsou různé a každá politická strana si vytváří svoje. Ale když jde o hazard s lidským zdravím, považuji každé politické blouznění, propagandu a zamlžování skutečnosti za vrcholný cynismus.

Katastrofa je známá, přesto stále vzbuzuje otazníky

Televizní seriál vzbudil zvýšený zájem o černobylskou katastrofu. Ale přestože se jedná o vynikající dílo, nejde o dokument a nelze jej brát doslovně. Průběh experimentu i následného výbuchu je znám, mimo jiné je velmi podrobně popsaný i v materiálu, který v roce 2001 vydal Státní úřad pro jadernou bezpečnost, nazvaný Patnáct let od havárie Černobylu. Přesto se občas vynoří teorie o tom, zda vše nebylo „jinak“. Jednou z posledních teorií je teorie švédských fyziků, podle které došlo k dvěma explozím – první jaderné a druhé explozi páry.

Mohlo skutečně dojít při havárii v Černobylu k jadernému výbuchu?

Ľubomír, člen výpravy a vystudovaný jaderný fyzik, upřesňuje: „Tak jako při jaderném výbuchu, tak i při činnosti jaderného reaktoru se štěpí jádra uranu a uvolňuje se značné množství energie do okolí. V jaderném reaktoru je ale proces štěpení regulovaný. Byl v Černobylu v tu osudnou noc regulovaný? Do havárie víceméně ano, potom už ne. Přesto to jaderný výbuch podle mého názoru nebyl. Pro srovnání: hmotnost jaderného materiálu v bombě shozené na Japonsko v roku 1945 byl v řádu desítek kilogramů. Hmotnost jaderného paliva v reaktoru je v řádu desítek tun, tedy tisíckrát víc. Umíme si představit, co by způsobilo tisíc hirošimských bomb na jednom místě?“

Na jakém principu pracují jaderné reaktory?

„Při činnosti jaderného reaktoru se štěpí jádra uranu, které se po „absorbování“ neutronů správné energie rozštěpí na dva, někdy i více fragmentů, a neutrony, které mohou štěpit další jádra uranu. Tyto fragmenty jsou v podstatě chemické prvky v Mendělejevově tabulce umístěné za uranem, a jsou to převážně nestabilní radionuklidy, rozpadající se na další nuklidy. Při všech těchto tzv. jaderných reakcích se uvolňuje záření. Všechny produkty jaderného štěpení mají značnou kinetickou energii, a chtějí z místa štěpení „odletět“, ale protože jsou v pevném obalu jaderného paliva, „ubrzdí“ se, a pohybová energie se přemění na teplo. Z tohoto tepla se vyrábí pára, pohánějící turbogenerátory, které vyrábějí elektrický proud. Tento princip je i v klasické tepelné elektrárně, která však vyrábí teplo spalováním fosilních paliv.“

Existuje rozdíl mezi reaktorem v Černobylu a třeba v Temelíně?

„Princip každé jaderné elektrárny, ať už Černobylu nebo Temelína je stejný – uvolněné teplo přeměnit na elektřinu. Společný mají i výkon, a to přibližně 1000MWe. Černobylský reaktor typu RBMK1000 je varný reaktor moderovaný grafitem (moderátor zpomaluje neutrony, vznikající při jaderné reakci na rychlost, která jim umožňuje štěpení dalších jader uranu), chlazený lehkou vodou, která se při ohřevu mění na páru. Jako palivo slouží neobohacený uran, palivo je uložené v palivových článcích, a ty jsou uložené v kanálech. Temelínský reaktor typu VVER1000 je teplovodní reaktor moderovaný i chlazený lehkou vodou, která je pod vysokým tlakem (150atm) a při ohřevu nemění skupenství, nevzniká tak pára. Jako palivo slouží obohacený uran ve formě UO2, uložený v palivových kazetách.“

Černobylská jaderná elektrárna sestávala ze čtyř provozních bloků, z nichž v každém pracoval jaderný reaktor typu RBMK 1000. Uvádí se, že právě kvůli tomuto typu reaktoru nakonec došlo k výbuchu. V čem spočívá jeho nevýhoda?

Jedním z charakteristických rysů tohoto reaktoru a zároveň i zásadní nevýhodou je kladný dutinový parní teplotní koeficient reaktivity. To v podstatě znamená, že čím větší množství páry se nachází v reaktoru, tím se zvyšuje množství neutronů v aktivní zóně, čímž roste výkon reaktoru i jeho teplota, a vzniká větší množství páry. Tento proces by se nekontrolovatelně rozvíjel, kdyby nebyl regulován. Při havárii sehrál významnou roli, ale nemusel, kdyby operátoři dodržovali stanovené postupy.“

Temelínský reaktor je jiný. Přesto, mohl by se odehrát podobný scénář i tam?

„Ne. Právě proto, že v reaktoru, který je v Temelíně, nevzniká pára, neexistuje ani onen parní teplotní koeficient reaktivity. V případě poruchy by sice mohlo teoreticky ke vzniku páry dojít, avšak tento reaktor je moderovaný vodou a ta, když se změní v páru, ztrácí schopnost moderovat neutrony. Tím se snižuje počet neutronů k štěpné reakci a jaderná reakce ustává. Tato vlastnost patří k základním pilířům jaderné bezpečnosti reaktorů typu VVER a lze ji nazvat záporný dutinový parní teplotní koeficient reaktivity.“

Den před explozí v Černobylu byla plánovaná oprava 4. bloku. Ještě před tím měl být provedený běžný experiment, který měl ověřit, jestli bude turbogenerátor po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen dalších asi 40 vteřin napájet proudem čerpadla havarijního chlazení. Proč?

„Experiment patřil k povinným zkouškám, které bylo nutné vykonat, aby mohl být reaktor uvedený do provozu. Ovšem před kolaudací provedený nebyl, a proto si myslím, že byl ze strany sovětských orgánů vyvíjen enormní tlak, aby experiment proběhl.

Plán pro experiment byl stanoven: výkon reaktoru snížit na 25-30%, odstavit první turbogenerátor připojený k reaktoru, odpojit systém havarijního chlazení, přerušit přívod páry ke druhé turbíně. Přípravy na experiment začaly 12 hodin před havárií už 25. 4. 1986. První etapou bylo snižování výkonu reaktoru.  Následně došlo k několika událostem, které skončily katastrofou. Dá se jednoduše popsat průběh a okamžiky, kdy došlo k chybám?  

„Jednoduše ne. Nutno říct, že experiment řídili specialisté na elektrotechniku, protože se jednalo o elektroenergetickou záležitost. Oproti seriálu bych ještě podotkl, že reaktor obvykle neřídí nezkušení mladíci, ale lidé, kteří prošli mnoha etapami příprav, praxí v provozu jiných částí elektrárny, a obvykle jsou už ve středním věku.

V samotném začátku už bylo problematické střídání směn po devítihodinové prodlevě, kdy noví pracovníci s tímto experimentem nepočítali. Operátor následně velmi prudce snížil výkon reaktoru na výkon 200 MWt, což představuje 1% nominálního výkon – ten je 3200 MWt. Reaktor se stal se nestabilním. Už tehdy měl být odstaven. Přesto operátoři pokračovali, navíc povypínali havarijní signalizaci a ochranné systémy, které by jinak nestabilitě reaktoru zabránili. Reaktor se vlivem prudce sníženého výkonu, kdy se téměř zastavila štěpná reakce, dostal do stavu tzv. xenonové otravy. Řídicí systém reaktoru reagoval vytažením většiny regulačních tyčí (ze třiceti jich zbylo zasunutých asi 6-8), výkon reaktoru vzrostl a následně bylo potřeba regulační tyče zasunout zpět do aktivní zóny. To se již nezdařilo, aktivní zóna byla geometricky deformována. Jednu minutu po začátku experimentu (tedy v 01:24) došlo ke dvěma výbuchům. Pára při první explozi odsunula horní tisícitunovou betonovou desku, o pár vteřin později došlo k druhému výbuchu, následnému požáru, rozmetání částí grafitu, palivových článků, konstrukčních materiálů a betonu do okolí, a úniku radiace do ovzduší. Hasiči, kteří měli stanici blízko reaktorového bloku, začali hasit po výbuchu během pár chvil. Přímo při zásahu někteří zemřeli, svou obětavostí ale zabránili rozšíření požáru na další bloky elektrárny.

Černobylská jaderná havárie je určitým mementem a současně nejznámější katastrofou tohoto typu. Ale nebyla v historii jediná?

 „Nebyla ani první, bohužel ani poslední. Těžké jaderné havárie byly další tři. V roce 1977 došlo k závažné havárii v jaderné elektrárně A1 v Jaslovských Bohunicích v bývalé ČSSR (na stupnici jaderných havárií INES má hodnotu 4). I zde došlo k destrukci aktivní zóny reaktoru a úniku radiace do okolí. Tato havárie byla dokonce už druhým incidentem v této elektrárně. O rok dříve zde došlo k závažné poruše reaktoru, při níž zemřeli tři lidé. Tato porucha však neměla charakter těžké jaderné havárie, ta v sedmasedmdesátém už ano.

V USA, ve státě Pensylvánie došlo roku 1979 na 2. bloku jaderné elektrárny Three Mile Island k těžké havárii (na stupnici jaderných havárií INES hodnota 5), při které se roztavila aktivní zóna reaktoru a došlo k úniku radioaktivních produktů a záření do okolí. Likvidační a dekontaminační práce začali téměř okamžitě po havárii a trvají dodnes.

V roce 2011 z důvodu silného zemětřesení a následného cunami došlo k těžké havárii (na stupnici jaderných havárií INES hodnota 7) ve všech blocích jaderné elektrárny Fukušima I v Japonsku, kde příval vody zalil dieselgenerátory záložního napájení, a chlazení reaktorů tak zůstalo bez elektrického proudu. Došlo k explozi vodíku a k destrukci minimálně tří reaktorových nádob. Stupeň 7 měla i černobylská havárie. To je stupeň nejvyšší a nejhorší.

S ohledem na naši společnou československou republiku mě překvapuje informace o Jaslovských Bohunicích. Byla tehdy veřejnost na havárii upozorněná? 

„Jistěže ne. Socialistický režim zamlčování a utajování zařídil, že dnes skoro nikdo neví ani o existenci elektrárny, ani, nebo spíše už vůbec ne o těžké jaderné havárii, která se tam odehrála. Jaderná elektrárna A1 byla uvedená do provozu v sedmdesátých letech. Havárie se stala v roce 1977 a také zde sehrál klíčovou roli lidský faktor – chyba obsluhy a systému řízení. Dnes je elektrárna pochovaná pod vrstvou betonu, dodnes vyvíjí teplo a jsou v ní vykonávané činnosti podobné jako v ostatních elektrárnách po haváriích. Likvidace jaderné elektrárny trvá několik století. V areálu A1 následně vyrostli 4 nové bloky jaderné elektrárny EBO, uvedené do provozu 1980-1985, která je téměř identická s tou v Dukovanech a slovenských Mochovcích. Přesto, že jsme ve 20. I 21. Století byli svědky zmíněných těžkých havárií, je nutné říci, že jaderná energetika je nejbezpečnějším a z ekologického hlediska nejčistším zdrojem výroby elektrické energie. 

Nebylo lehké psát tuhle reportáž. Nebylo to lehké, protože to bylo těžké. Těžké je přemýšlet a psát s vědomím, že katastrofy takového typu a rozsahu jsou dílem člověka, jeho chybného rozhodnutí, které je motivováno pýchou, přebujelými ambicemi, možná i strachem z nesplnění rozkazu. A že stačí jeden takový člověk s dostatečnou mocí, aby vymknul životy všech ostatních.

Celkový počet evakuovaných lidí do r. 2000: 
350 000
Počet úmrtí bezprostředně po havárii nebo do tří měsíců po ní:
2 – 31 osob z 237 hospitalizovaných
Předpokládaný počet obětí:
4000 – 1 milion

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *